To se tak stalo v květnu roku 2022, když probíhala víkendovka. Jelikož je po těch letech, co víkendovka běží, sobotní grupa už hodně ucelená a mají se tam všichni rádi, chtěla jsem jim coby pančitelka na závěr školního roku po dvou semestrech u stojanů udělat radost.
Pro vysvětlení – polovina této skupiny jsou urbansketcheři, pro něž je mnohem příjemnější běhat venku se skicákem, než být zavření v ateliéru a drtit akademickou kresbu. Tak jsem přišla s nápadem, že bychom mohli závěrečnou červnovou víkendovku školního roku 21/22 strávit venku.
Jak jsme založili Crew Altamira
Ale jak? Víkendovka je celodenní kurz a udělat si výlet jen tak někam za skicováním po Praze nevystačí na celý den. Jet mimo Prahu – vzhledem k tomu, že jsou skoro všichni mimopražští – také není ideální.
“Co takhle jít třeba někam sprejovat?” započali jsme brainstorming. Když jsme si však vygooglili seznam legálních sprejerských ploch v Praze, tak jsme letmým průzkumem zjistili, že jsou všechny u nějaké silnice. Představa, že někde celý den v horku u silnice sprejujeme, se nám moc nelíbila.
“Co třeba nějaká přírodní plocha?” napadlo mne. U nás za vesnicí máme pár pískovcových stěn, co by se daly pojednat kresbami a lá jeskyně Altamira či Lascaux, pouze uhlem či křídou, déšť to pak smyje. “Spojíme to se skicováním a s nějakým piknikem a koupáním v lomu a bude to fajn prokreslená sobota v plenéru.” Shodli jsme se, že to by šlo. Jako každá správná výtvarná skupina jsme však potřebovali název. Tak jsme si začali říkat Crew Altamira.
Jak jsme hledali zeď
Než jsme se však rozloučili, rozleželo se mi to trochu v hlavě. Přece jen – když už půjdeme kreslit někam ven, nebylo by lepší, aby to někomu nebo něčemu posloužilo? Aby to mělo trochu přesah a smysl? “Víte co, až se půjdu zeptat starostky, jestli ty skály můžeme pokreslit uhlem, stejně se jí ještě zeptám, jestli není v obci nějaká zeď, kterou by šlo pomalovat. Třeba to někdo uvítá”.
Do termínu červnové víkendovky byl měsíc, což není moc času. Proto jsem se hned v pondělí vypravila do kanceláře starostky.
“Dobrý den, paní starostko, přicházím za Vámi asi s neobvyklým dotazem. Vedu kurzy kreslení a sháníme nějakou zeď, kterou bychom mohli pomalovat. Třeba nějakou stodolu, školku, cokoliv.” vychrlila jsem ze sebe s obavami, že si o mne bude myslet, že jsem se zbláznila.
Její reakce mi však vyrazila dech. “Představte si, že už víc než rok si říkám, že bych hrozně chtěla školku nějak pomalovat. Vypadá totiž spíš jako nějaký úřad než jako místo pro děti.”
Od té chvíle nabraly události rychlý spád. Paní starostka mne šla ihned představit paní ředitelce školky, která se mnou celou budovu školky obešla a vyhodnotily jsme možné plochy k pomalování.
“Co byste si tak na tu školku přáli? Má vaše školka nějaké téma?” vyzvídala jsem. “Nám je to jedno, prostě něco hezkého, třeba Krtečka nebo Ferdu Mravence či jinou pohádkovou bytost.” přemítala paní ředitelka.
“To nejde, na to je copyright, s tím by mohly být starosti. Ale víte co, ono bude fajn, když si ti moji studenti vyzkouší malé výběrové řízení a něco navrhnou sami, jako kdyby to byla profi zakázka.”
Jak jsme dělali výběrové řízení
Ihned po návratu jsem naší Crew Altamira psala “Hurá, přátelé, budeme malovat školku!”. Tu jsem nafotila, zaměřila a ze všech volných ploch jsme vybrali nakonec tu nejdominantnější směrem do ulice – jednak je to ta část instituce, která komunikuje s uživateli veřejného prostoru, jednak jsme si nechtěli nakládat víc, než se dá zvládnout za jeden den (z čehož jsem měla upřímně úplně největší strach).
Vyhlásili jsme 1. kolo výběrového řízení o nejlepší návrh. Studenti na to měli týden a zúčastnila se i má maličkost (aby v tom nebyli studenti sami).
Ze zaslaných skic jsme vytvořili 6 vizualizací a všelidovým hlasováním jsme vybrali do 2. kola tři návrhy, které jsme ještě esteticky vyšperkovali a zaslali je paní ředitelce a dětem k finálnímu výběru.
Vyhrál návrh Aleše Kohouta dětí malujících duhu – shodly se na něm děti, paní ředitelka i my z víkendové skupiny pro neoddiskutovatelné výtvarné kvality. Neboli v nás všech návrh nejvíc rezonoval.
Všichni jsme byli nadšení z toho, že do sebe vše tak krásně zapadá – během 3 týdnů jsme měli schválený návrh i termín realizace a stačilo už jen nakoupit barvy, zařídit pronájem plošiny (jelikož stěna školky měří 6 metrů) a vymodlit si, aby nepršelo.
Den D
Měli jsme domluvený nástup na 8:30. Přece jen nikdy nikdo z nás nic podobného nedělal a chtěli jsme mít časovou rezervu.
Plošinu jsem den předtím převzala a nechala se zaškolit technikem. Pracovní postup byl naplánovaný celkem jednoduše – návrh jsem rozdělila mřížkou po 10 cm s tím, že jednoduše metrem odměříme klíčové body motivu a ty už od oka pospojujeme.
Jako nejlepší pro podkresbu mi přišla obyčejná světlá křída – tu lze totiž při nevydařeném tahu bez problému z fasády omést štětcem. Schválenou podkresbu už “jenom” vybarvíme fasádními barvami a bude to.
Když se sjela celá Crew, rozdělili jsme si role. Pančitelka zespodu navigovala a říkala číselné údaje, co má být od čeho jak vzdálené. Míša s Danielem jako první vyjeli plošinou nahoru a začali kresbu slunce a mraků.
Mariana a Vojta byli posláni na plantáž na samosběr jahod, který v obci probíhá. Aleš s Lenkou odpočívali, aby vystřídali Míšu a Daniela. Celé dopoledne pražilo slunce a bylo 28°C ve stínu. Pot z nás všech tekl – vedrem i adrenalinem – jako o závod.
Ve 13:30 jsme už měli skoro hotového panáčka s kyblíčkem. Postupně jsme se střídali na plošině, v odpočívání, nekonečném vymývání štětců od barev, vybarvování, konturování, přípravě citronády, jezení jahod, mytí si hlavy pod tekoucí vodou coby prevenci proti přehřátí.
Celou dobu nám asistovala moje buldočka Tracey a paní ředitelka nám dělala skvělý support v čemkoliv, co jsme potřebovali. Největší psycho bylo, aby nám neskápla barva ze štětce a neudělala kaňku na krásné světlé fasádě.
Okolo 16:30 už jsme měli štětec v ruce úplně všichni, vybarvit takovou velkou malbu dá totiž celkem zabrat!
Vizi o tom, jak jde barva duhy do ztracena, měl Aleš coby autor návrhu jasnou a finální tahy tak byly jeho práce. Nakonec jsme vše stihli a v 18:45 jsme dílo zdárně dokončili. Aleš dostal od paní ředitelky na památku vínečko a my se šli po celém tom adrenalinu vykoupat do lomu a na pivo do místní hospody.
Poděkování
Byla to vydařená akce, na kterou budeme všichni z víkendovky vzpomínat a která se jen tak nezažije. Děkuji všem zúčastněným studentům – Lence, Míše, Marianě, Alešovi, Danielovi a Vojtovi, že do toho dali svoje nadšení, odhodlání a talent, byla to jízda!
Děkujeme také paní starostce obce Břežany II a paní ředitelce Školky Břežany II za důvěru a příležitost realizace ve veřejném prostoru. Přejeme, aby malba dělala všem dětem i dospělým každý den radost!
Za víkendový kurz Výuku kresby,
mějte se kresleně!
Bára Maštrlová
